Jsme tři holky, které se před několika lety potkaly v Rustymonde. Každá z nás se tam dostala z jiného důvodu, ale jedna věc nás pojila a tedy, že jsme se ocitly ve velice tíživé životní situaci, téměř bez naděje na zlepšení. Právě tehdy si nás vzal Rustymonde pod svá křídla. Takto jsme se potkaly a takto to vše začalo. Když jsme se tedy po nějaké době postavily opět na vlastní nohy, řekly jsme si, že bychom chtěly Rustymondu něco vrátit. A tak začal vznikat projekt VEN, se vším, co jsme se v Rustymonde naučily.

Vyrábíme a tvoříme nejrůznější výrobky z odpadních a zbytkových materiálů, zejména pak textilního charakteru. V menší míře pak věci dřevěné, či kovové. Jelikož se jedná o ruční tvorbu unikátních výtvorů, také k nim takto přistupujeme. Proto jsme zvolily v podstatě obdobnou formu prezentace, která je možná k vidění v uměleckých galeriích. Veškeré výrobky tedy v první řadě vystavujeme, nikoliv prodáváme, prodáváme je až v řadě druhé, a tedy až poté, kdy naplní svůj expoziční potenciál a úlohu. Je tomu tak z několika důvodů. Tím prvním je ten, že jsme vkročily v podstatě do neprobádaných vod, a tedy je naše práce spojena také s určitou analýzou a průzkumem veřejného mínění. Expoziční funkce neslouží k propagaci, či proto, abychom mohly naši tvorbu ukazovat, ale k tomu, abychom mohly na jejím základě otevřít dialog s našimi potencionálními zákazníky. Chceme sdílet to, proč a jak věci děláme, a chceme se dozvědět, jestli je reálné stanovit nějakou konkrétní cenu, jestli někdo bude chtít pochopit naši myšlenku a jestli jí vůbec někdo ocení.

Každý kousek je originál a nikdy nevzniká za stejných podmínek. Tvorba z odpadu si navíc, pro mnohé paradoxně, žádá mnohonásobně vyšší časovou a celkově energetickou náročnost. Tím spíše, pokud je ručně dekorována. Proto, aby u nás v ateliéru vzniklo jedno tričko, nestačí na internetu objednat role látek, následně podle střihu roli nastříhat a pak části sešít k sobě (jak je tomu v běžném přístupu). Naopak, musíme dlouhodobě a systematicky vyhledávat, sbírat, svážet a třídit hromady různých odpadních a zbytkových materiálů, které následně třídíme a vystřihujeme použitelné kousky z hromad jinak nepoužitelného materiálu. Tyto kousky pak skládáme k sobě a sešíváme tak, aby vznikla souvislá látka pro konkrétní střih. Tedy samotné šití podle střihu, i když je mnohonásobně komplikovanější než v běžném přístupu, je již opravdovou odměnou. Každá látka je jiná, a nikdy nevíme jakou látku seženeme, každá se chová jinak, a ne každou můžeme spojit s ostatními. V tomto principu dokážeme vyrobit jedno tričko za dobu, kdy bychom jich klasickým způsobem vyrobily 10, ne-li více. Proto je tedy nemůžeme prodávat klasickým způsobem, protože by cena takového trička musela být reálně 10krát vyšší. Uvědomujeme si, že jen těžko nám někdo zaplatí cenu 10krát vyšší za tričko, které je ještě k tomu, sešité z několika kousků odpadního materiálu. Pochopily jsme tedy, že pokud nechceme pracovat v hodinové sazbě pár jednotek Kč, musíme osvětlit podstatu toho, co děláme, a naleznout tak komunitu lidí, kteří náš přístup pochopí.